Pohledem režisérky: Kdo je pro mne paní MEDA?

Nabídka v pravý čas

Režírovat představení Meda ke mně přišlo ve chvíli, kdy jsem nad divadlem začala přemýšlet jiným způsobem. Přestalo mne inspirovat klasické kukátko a více mě to táhlo k divadlu, které se odehrává v prostoru, který je danému představení šitý na míru. K prostoru, kde je cítit genius loci místa a díky kterému může divák vnímat vše mnohem komplexněji.

Začala jsem si uvědomovat, že mě tento způsob divadla baví proto, že jde o kompaktní dílo, kde se střetne prostor, příběh, autentičnost a díky tomu to diváci dokáží zacítit. Vše, co se týká té osobnosti je totiž obklopuje a to je prostě obrovská výhoda.

A přesně v tu chvíli přišla nabídka na představení, která všechny tyto moje vnitřní postoje splňovala. Představení Meda.

Hledání cest k Medě

Vnímala jsem, že není náhoda, že mi do cesty přišlo toto silné ženské téma. Chtěla jsem dělat na projektu o osobnostech, které ovlivnily dobu a myšlení lidí. U ženských osudu je ještě zajímavé to, že ony se musely vůči společnosti vymezit a díky tomu jsou jejich příběhy v mnohém extrémní. Pokud se chtěly prosadit, byly už jen v tom vlastně kontroverzní a často neměly jinou volbu než se vyjadřovat a jednat tak, že je nám ta jejich intenzita až nepříjemná. Ale uvědomila jsem si, že na ten nebojovný způsob vyjadřování žen v těchto pozicích není společnost připravená.

To je případ i Medy Mládkové, ke které jsem si přes scénář, dokumenty a filmy našla cestu a začala jí rozumět. Ale aby se mi to povedlo, musela jsem si přiznat, že je ve mne také ten malý zakomplexovaný Čech, který jí odsuzuje za přílišnou suverenitu. Nyní lépe začínám vnímat fakt, že když s ní někdo jednal v cizině tak jak byla zvyklá a ona věděla, že se věci řeší, mohla jít do mnohem větší jemnosti a přirozenosti.

Jenže když s těmito principy přejela z jedné země, kde to funguje, do druhé země, která je sociálně úplně v jiné situaci, tak to pro ni musel být šok. Meda měla Čechy vysněné jako velká vlastenka, obklopená českým uměním ve Washingtonu. V Čechách se po revoluci mluvilo úplně jiným sociálním jazykem, společnost nebyla na Medu Mládkovou zralá a hodnoty země byly převrácené. Jako jediný lapsus u ní vnímám to, že nebyla chápavá, že se nachází v zemi, která co se týče sebevědomí strašně moc utrpěla.

Pro mne osobně to bylo setkání samy se sebou a toho, co ve mne z dob komunismu zůstalo. Dávno zasunuté bolesti, které mi Meda zrcadlí.

A na druhou stranu, kdyby nebyla taková, kdo by za ni dokázal, to co dokázala?

Meda a její mužský princip

Vždy mne fascinovaly ženy, které v době, kdy to nebylo ještě úplně obvyklé, měly vedle rodiny ještě svoje vlastní poslání. Nejvíc mne na nich zajímá jak se jim dařilo udržet jejich mužsko – ženský princip v rovnováze. Přes jejich příběhy člověk vidí, kde se jim to vymklo a kde se to dařilo udžet. Jejich příběh je pro mne vodítko, kdy se žena přehoupne do muže a přestane mít tu svoji magii. Tu magii, která má schopnost otevírat dveře víc než mužská racionalita a bojovnost.

Je fascinující se ponořit do těchto ženských postav hlouběji a dát publiku celý obraz dané osobnosti. Odkrýt zázemí v dětství, které určí jak ten člověk bude jednat a na základě jakých principů, traumat a pubertálních zaseknutí bude v budoucnu řešit životní situace. Když si přehrajete celý život takového člověka, nedokážete udělat nic jiného, než pochopit to, co je pro vás nepříjemné a možná na první pohled nepřijatelné.

Na paní Medě se mi moc líbí její hodnotový prvorepublikový systém, který bych si moc přála, aby se vrátil do naší společnosti. Díky němu člověk myslí na druhé a upozadí sebe pro vyšší věc.

Díky němu paní Meda nemluvila, ale jednala.

Dvě motta

Naše představení vnímám přes dvě motta, která v něm zazní. První je: “Když chceš, můžeš.” A druhé zní: “ Nerada vzpomínám.”

To první je pro mne symbolem toho, že v době, kdy většina žen řešila pouze rodinu, ona měla vyšší cíl, za kterým si šla. Její síla osobnosti byla taková, že i když  nemohla z nějakého důvodu mít děti, zamhouřila nad tím oči a viděla dál, někam kde jí to naplňovalo. V něčem je to chladné, ale mně se to zdá spíš moudré.

Například se dostává do sitace, kdy se jí začíná bortit vztah, ale potkává Kupku a zažívá spirituální zážitek, který jí nepustí na dno a ona se tím naplní. Jako kdyby vždycky něco smutného přineslo něco vyššího, co vyváží ten zármutek a ona může jít dál.

Nikdy nenechala, aby jí to dno zbavilo křídel.

Druhé motto: “ Nerada vzpomínám.” je pro mne důležité v tom, že celé naše představení jsou vlastně vzpomínky. Ty mohou vyhřeznout v nějakých monumentálních podobách, můžeme je zušlechťovat nebo je dát do mlhy. Když se k nim nechceme vracet, můžou být přehnaně ošklivé a když jsou zásadní, mohou být nereálně krásné.

Na začátku závěrem

Závěrem bych vám chtěla říct, že jsme nyní vlastně v našem procesu na začátku. Já i Táňa Vilhelmová jsme ve fázi, kdy rekapitulujeme prvních 40 let našeho života a tu druhou máme před sebou. Umíme si uvědomit jak se cítila Meda Mládková do našeho věku. Můžeme se zhruba domnívat jak se cití dalších 60 let svého života. Jaká se cítila v mé budoucí padesátce a co teprv v té stovce.

Uvědomuji si, že paní Meda v mém věku byla stále na začátku své kariéry a že se teprve stávala tou ženou jak jí známe my dnes. Až vlastně v důchodovém věku začala dělat to, čím si ji lidé budou pamatovat. 

Proces zkoušení je jako těhotenství. Mám nějaké přání jak by ten výsledek měl vypadat, ale otázka je, jak to dopadne. Přijďte se na to podívat na jednom z uvedených termínů představení v Museu Kampa!

15/03/2019

Pohledem správkyně sociálních sítí: Meda na netu

Lenka Chlupáčová tvrdí, že není zrovna velký pisálek. Raději mluví, než abych své myšlenky...
02/05/2019

Pohledem hudebního skladatele: Jak se rodí inspirace k představení Meda?

Prvním mužem, který se přidal k našemu blogu je hudební skladatel Petr Zeman. Jak...